Jsou to skoro přesně tři měsíce, co velmi neslavně skončil kodaňský summit o klimatických změnách. Před úplným fiaskem ho zachránilo pouze to, že na poslední chvíli byla přijata nezávazná zpráva přibližně v tom smyslu, že v boji s klimatickými změnami budeme pokračovat. V závěru se všichni ujišťovali, že není nic ztraceno, a slibovali, že vše napraví příští summit.

Vždyť na přípravu je dost času – celý rok, během kterého je naplánováno několik jednání, např. pod patronací německé kancléřky, v dubnu pak vyjednávací úřednická schůzka v Bonnu, v červnu schůzka na úrovni ministrů Evropské unie v Berlíně a pak už budeme všichni dokonale připraveni na prosincovou schůzku v mexickém Cancúnu pod patronací OSN.

Dříve než-li jsme se, ale stačili optimisticky naladit, proběhlo tiskem prohlášení mexického ministra životního prostředí Juana Rafaela Elvira Quesady, který vyhlásil, že přestože je připraven intenzivně jednat, hlavně s rozvojovými zeměmi, on osobně ve výsledku neočekává přijetí žádného závazného dokumentu a globální dohody. To, o čem chce jednat, je množství finančních prostředků, které bude z rozvinutých zemí přesouváno do těch rozvojových, jako úplatek za nelikvidování deštných pralesů a za další neznečišťování životního prostředí.

Po jeho slovech se nabízí otázka, co na to Evropa? Chce i nadále postupovat v tom sebemrskačském trendu vytváření si vlastních překážek rozvoje a neustálého zvyšování si laťky nebo začne myslet i na své přežití…