Za týden už bude jasno. Budeme vědět, jestli ano nebo ne, a bude spousta těch, co budou říkat, že to věděli dopředu, že to tak přece muselo dopadnout. A to i přesto, že si málokdo dovolí jasný odhad výsledku vyslovit. O čem je řeč? O nadcházejícím francouzském referendu o evropské ústavě.

Nechci, aby můj odhad vyzněl jako přání, ale osobně tipuji, že evropská ústava ve Francii přijata spíše nebude. Zastánci ústavy z celé EU jezdí do Paříže v houfech a francouzské voliče přemlouvají v rámci kampaně vedené nijak zvlášť oblíbeným prezidentem Chiracem a neoblíbeným premiérem Raffarinem. Tím, že se oba pánové s ústavou tak silně identifikovali, vlastně dali voličům šanci prostřednictvím neschválení ústavy vytrestat vládní garnituru za její zpupnost. Platí to tím spíše, že Francouzi se již nějaký čas potýkají s řadou vnitropolitických a ekonomických problémů a mnoho lidí si uvědomuje, že evropská ústava není na tyto problémy lékem, za který je vládními politiky prohlašována.

Nejde však jen o to, že by francouzský volič chtěl ukázat svým politikům, že není s jejich prací právě spokojen. Stále častěji se setkáváme se zděšením evropských politických špiček, které zjišťují, že voliči s jejich názorem na budoucnost EU zcela nesouzní. Například holandský ministr zahraničních věcí prohlásil, že v posledních letech učinili politici spoustu rozhodnutí, která přimějí mnohé voliče říci ne euroústavě. Nejsou to už jen osamělé obavy prezidenta Klause či jiných politiků, dokonce se ani tolik nerozhoduje, zda předložená ústava je dobrá či špatná, jde o mnohem víc. Nejistota, která provází každé referendum, je totiž ukázkou toho, že celý model EU je odtržený od potřeb občanů. Potřeby, názory a snahy voličů a politiků se odcizují až do okamžiku, kdy nastane zlom. Bohužel až do tohoto rozhodného okamžiku se politici většinou nedozvědí, že se jejich představy rozcházejí s představami voličů. Je pravděpodobné, že k tomuto bodu zlomu dospěla EU právě teď. Nyní se ukáže, nakolik je tento uměle vytvořený mechanismus životný.

Co z toho plyne pro nás? Premiérem již není Stanislav Gross, který se chtěl postavit do čela kampaně za ústavu i v době, kdy se jeho oblíbenost limitně blížila nule. Nový premiér Paroubek toho zatím příliš nestihl vykonat, a tak je nepravděpodobné, že čeští občané budou proti euroústavě hlasovat proto, aby mu dali za vyučenou.

Premiér Paroubek však své „evropské angažmá“ také nezačal šťastně. Za téměř skandální považuji jeho nedávné vyjádření pronesené při návštěvě Francie. Naznačil, že pokud odmítne evropskou ústavu Francie nebo jiná velká země EU, prakticky se nic nestane. Kdyby ale ústavu zamítla Česká republika, vyřadila by se z hlavního proudu EU.

Překvapil mě klid a smíření, se kterým jeden z nejvyšších představitelů našeho státu tato slova pronesl. Že je váha jednotlivých států v rámci EU značně rozdílná, si pochopitelně cvrlikají vrabci na střeše. Aby ale premiér považoval tento fakt za samozřejmý a ani proti němu verbálně nezaprotestoval, je pro mě naprosto nepřijatelné. Pokud má být Evropská unie společenstvím rovnoprávných států, měla by mít i jejich jednotlivá rozhodnutí stejnou závažnost.

Pokud je můj tip správný a Francie evropskou ústavu odmítne, nebude to konec EU a nás by to nemělo zbavovat odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. A pokud Francouzi ústavu přece jen přijmou, nemůže nás to nijak zavázat k jejímu schválení ze strachu, abychom se odněkud nevyřadili, jak se nám snaží namluvit český premiér (který tento názor nezastává zdaleka sám). Odmítnutím euroústavy přece neodmítáme naši účast na dalším vývoji Unie. Pokud by se výsledek jednoho jediného referenda měl stát zbraní proti kritikům ústavy, ztratily by touto ústavou majestátně deklarované principy v mých očích jakoukoliv vážnost.