Tentokrát mám při sledování Evropy před očima docela rudo. Ne proto, že bych se tak rozčílil, ale kvůli projednávání direktivy o pracovní době.

Za prvé mě zarazilo, že u tak jasně levicového tématu došlo k rozdělení naší pravicové frakce na dva tábory. Jeden z nich se rozhodl bojovat za práva zaměstnanců i proti jejich vůli, druhý trval na tom, že na stávajícím trhu práce a v oblasti regulace pracovních podmínek je třeba dosáhnout větší pružnosti a nikoli zavádět další omezení – jinak si Evropská unie nemůže zachovat aspoň zdání konkurenceschopnosti ve vztahu k ostatnímu světu.

Za druhé mě zaujal jeden důležitý bod ze zprávy vytvořené k projednávané směrnici sociálním výborem Evropského parlamentu. Výbor významně přitvrdil návrh Evropské komise a parlament na jeho popud ve schválené směrnici stanovil, že každý zaměstnanec má nejen právo na odpočinek, ale dokonce má povinnost odpočívat! Vzpomněl jsem si přitom na doby komunistické totality, kdy každý z nás měl právo na práci, ale zároveň měl povinnost pracovat. Kdo nepracoval, porušoval zákon. EU je dál – v rozporu s právem nyní jednají ti, kdo nebudou odpočívat.

Konečně jsem si do třetice připadal jako v orwellovském světě, když jsem poslouchal úvahy o potřebě definovat v direktivě o pracovní době, co je rodinný život a osobní volno. Už jen úvaha, že zasahujeme i do pracovní doby v malých rodinných podnicích, které zaměstnávají jen rodinné příslušníky, mi přijde zcela zvrácená. A po absurdní diskusi, kterou jsem vyslechl, si klidně umím představit, že se dočkáme snahy definovat plnohodnotný rodinný život včetně intimního života partnerů.