V polovině června tohoto roku vstoupila v platnost mezinárodní dohoda týkající se mezinárodních zdravotních nařízení. Jedná se o právně závazný základ pro signatáře a členy Světové zdravotnické organizace k tomu, jak postupovat v boji proti globálním zdravotním rizikům, zejména pro oblast šíření infekčních chorob. V souvislosti s tím jsem jako předseda výboru, který má na starosti veřejné zdraví, předkládal zprávu o mezinárodním zdravotním řádu, která má za cíl upozornit na nesoulad mezi celoevropskou politikou a národními politikami členských zemí ve vztahu k Světové zdravotnické organizaci.

V souvislosti s tím jsem si uvědomil daleko větší paradox, který způsobuje celosvětově akceptovaná politika jedné Číny. Jedná se o politiku, která má znemožnit jakoukoli politickou separaci Taiwanu od Čínské lidové republiky a až na několik málo výjimek je plně uznávána všemi současnými vládami. Nechtěl bych na tomto místě měnit či zpochybňovat tuto politiku, ale v některých oblastech způsobuje výrazné problémy. Právě např. ochrana veřejného zdraví je jedním z nich.

Kvůli politice jedné Číny je Taiwan již léta neúspěšným žadatelem o alespoň pozorovatelské místo ve Světové zdravotnické organizaci, přestože se jedná o zemi, která v oblasti veřejného zdraví dosáhla nemalých úspěchů a to jak v oblasti boje proti AIDS, SARS, tak v oblasti boje proti ptačí chřipce a dalším celosvětově šířeným nákazám. Přesto se nemůže podílet na práci Světové zdravotnické organizace a účastnit se rozhodování o těchto celosvětových programech.

Je proto paradoxem, že tento ekonomicky velmi významný ostrovní stát s 23 miliony obyvatel, který je např. členem Světové obchodní organizace, stále marně buší na dveře u organizace, která by měla mít humanitární charakter a minimálně vlastní zájem na tom, aby se právě Taiwan stal jejím členem. Na podporu snahy Taiwanu stát se členem WHO jsem vydal tiskové prohlášení a musím dodat, že s uspokojením zjišťuji, že v Evropském parlamentu tento můj názor sdílí převážná většina mých kolegů.