Coby místopředseda EP a člen předsednictva (tzv. Bureau), které v sobě spojuje politické úkoly s povinnostmi čistě administrativními, jsem dostal na starost kontakt s parlamenty přistupujících států a oblast přístupu k dokumentům EP. A právě v oblasti přístupu k dokumentům už za sebou mám první rozhodování o tom, zda měli úředníci Evropského parlamentu právo odepřít občanovi EU přístup k informacím v dokumentech EP.

Co to v praxi znamená? Pokud je někomu příslušným úřadem zamítnut přístup k dokumentům, vydávám stanovisko, zda se tak stalo po právu. Existují přitom minimálně dva důvody, proč může být tento přístup zamítnut: ochrana osobních údajů člověka, který je v dokumentech zmíněn, a otázka bezpečnosti.

Moje první setkání s konkrétní kauzou bylo zážitkem pozitivním a negativním současně. Nejdříve mě poněkud zaskočilo, že nikdo ani neočekává, že si kauzu prostuduji. Prostě mi dali papír připravený k podpisu, kterým stvrdím správnost rozhodnutí příslušného úřadu. Podepisovat jakýsi bianco šek, aniž bych si k případu cokoliv dalšího zjistil, však není můj styl. Požádal jsem proto příslušné úředníky, aby mi připravili podklady a já se tak mohl s případem blíže seznámit. A tady už se dostávám k tomu pozitivnímu. Nejenže mi ihned dokumenty předali, ale také bez výhrad respektovali moji žádost o čas, který jsem potřeboval k zodpovědnému rozhodnutí.

Pokud tedy řeknu, že deklarovaná otevřenost a demokratické principy v evropských institucích naráží v praktické rovině na zajeté byrokratické a zautomatizované postupy, musím také dodat, že je možné tyto postupy celkem snadno změnit. Já osobně to beru jako své malé vítězství. A také jako obrovský příslib do budoucna, že můj cíl, se kterým jsem do EP kandidoval – redukce přebujelé administrativy a byrokracie – je cílem reálným.