Jedním z klíčových témat hlasovaných na nedávném plenárním zasedání byla zpráva o dárcovství orgánů, tzv. zpráva Adamou, která svým etickým rozměrem rozvířila hladinu, pokud snad ne veřejného mínění, tak minimálně mediálního zájmu. Protože je to téma poměrně citlivé, chtěl bych shrnout některá důležitá fakta.

Zprávu jako celek ve svém dopadu vítám. Považuji ji za celkem vyváženou a jednoznačně hovořící ve prospěch transplantační medicíny. Hlavní princip, který zpráva zdůrazňuje je bezplatné dárcovství jako individuální rozhodnutí každého občana. Tím se jednoznačně staví proti jakýmkoliv projevům obchodování s orgány.

Zpráva vyzývá EU k vytvoření jednotného registru dárců a k vytvoření podmínek pro snažší právní aspekty dárcovství. Tady je nutno podotknout, že z tohoto pohledu má Česká republika téměř dokonalý systém, který je umožněn právním institutem, nazývaným předpokládaný souhlas. Zjednodušeně řečeno – kdo se za života nevyjádří v tom smyslu, že nechce, aby v případě úmrtí jeho orgány byly použity k dárcovství, je považován za potencionálního dárce.

V některých zemích jako například ve Spojeném království nebo Švýcarsku, je situace opačná. Ten, kdo během života neřekne „ano, souhlasím s dárcovstvím“, nemůže být jako dárce použit, tedy lépe řečeno, jeho orgány nelze pro dárcovství použít. Na tyto případy zpráva také pomýšlí a doporučuje vytvoření něčeho jako zdravotní dárcovský průkaz, kde by byla vyznačena ochota k poskytnutí orgánů a v případě, že by byla známa zdravotní kontraindikace, tak i ta by byla v tomto průkazu vyznačena.

Ač se může zdát tento postup jako propracovaný a zlepšující nakládání s orgány, pravdou je, že pro Českou republiku by dárcovské průkazy byly spíše komplikací a obecně v našich podmínkách spíše krokem zpět.