Aktuality

Evropská ústava nemusí být přijata

Minulý týden jsem se zúčastnil dvoudenního kongresu ODS, na němž se vedle domácích politických témat mluvilo také o evropských záležitostech. Protože jsem se do diskuse se svým příspěvkem přihlásil i já, nabízím Vám tentokrát výjimečně místo aktuálního komentáře z Bruselu část svého projevu věnovanou evropské ústavě.

…Díky poměrně náročnému podzimu si někteří z nás ani neuvědomují, že mezi nejdůležitější úkoly na příští rok patří i politická vysvětlovací kampaň před referendem o tzv. ústavní smlouvě. Ač si to většina občanů odmítá připustit, výsledek tohoto referenda je pro budoucnost naší země pravděpodobně důležitější, než příští volební vítězství ODS. Tato slova mohou znít některým téměř kacířsky, ale pokusím se vysvětlit, proč tomu tak je.

Zde v sále asi všichni víme, či tušíme, že ústava podepsaná v Římě dne 29. října letošního roku představuje radikální dokument, který podstatně mění současné uspořádání EU směrem k hlubší integraci, k omezení role národních států a k posílení pravomocí bruselského centra. Významně deformuje a přesahuje původní zadání, podle kterého měla ústava rekapitulovat dosažený stav evropské integrace, zprůhlednit struktury EU a zamezit tomu, aby pokračovalo probíhající odcizování občanů od činnosti EU a aby se dále prohluboval demokratický deficit Unie. Z těchto důvodů je také velmi důležité, aby se omezila rozhodovací pravomoc nevolených orgánů. A ve všech těchto důležitých bodech Evropská ústava zklamala.

Přes všechno právě zmíněné se stala nejen na půdě evropských institucí, ale i pro většinu novinářů a část politické reprezentace jakousi posvátnou krávou, o které se nesmí pochybovat, musí se bez výhrad přijmout a pokud možno o ní ani příliš nediskutovat. Na tuto strategii ovšem nesmíme nikdy přistoupit. Diskuse o ústavě je legitimní a stejně legitimní je obojí možný výsledek její ratifikace, tedy její přijetí či odmítnutí. Rád bych tedy znovu zdůraznil, že není pravda, že ústava „musí“ být přijata. Naopak, vzhledem k tomu, jak závažné změny přináší, by měla být podrobena široké diskusi, aby rozhodnutí o jejím přijetí či odmítnutí nebylo činěno jenom v dobré víře, že se EU po jejím přijetí „zlepšuje“, ale aby šlo o vědomou volbu mezi dvěmi výrazně odlišnými koncepcemi evropské integrace.

Považuji za velmi závažné, že česká vláda ani bruselské struktury nereagují na to, že mezi českými voliči je skutečný zájem po dobré argumentaci ohledně stavu a vývoje evropské integrace.

Systematickou analýzu a konstruktivní kritiku integračních jevů dlouhodobě a konsistentně přednáší pouze prezident republiky a ODS. Vláda ke své škodě považuje tyto racionální postoje za jakési podivínství, které je potřeba přetrpět a ratifikačním aktem České republiky politicky převálcovat.

Dokonce jsem se setkal i s poměrně povrchním názorem, že vlastně ani nelze mluvit o nějakém střetu koncepcí, na kterých je budována EU, protože všechno to jsou jenom obtížně rozlišitelné jemnosti. Naštěstí se ale dost lidí také postupně dostává od tohoto povrchního vnímání EU k hlubšímu poznání, že praktické problémy, se kterými denně v souvislosti se členstvím ČR v Unii zápasí, jsou důsledkem idejí, zabudovaných do současného schématu EU.

Které ideje jsou užitečné a které zavádějící, to bychom po létech života v komunismu a po 15 letech střídání pravicových a levicových vlád v ČR a ostatních zemích EU měli umět poznat. Musíme přitom odlišit dvoje základní rozhodování:
Vyslovme jasné ANO pro účast ČR na evropském integračním procesu.
Vstup do EU znamenal pro ČR splnění důležitého politického cíle. Nezapomínejme ale přitom na to, že v době našeho vstupu byla EU podstatně jiná, než v roce 1990 a v době předchozích rozšíření, že zejména maastrichtská smlouva prohloubila evropskou integraci do podoby, která vzbuzuje takové množství otazníků. V referendu o vstupu ČR do EU jsme se vyslovili pro vstup do takto prohloubené Unie, protože to bylo pro nás výhodnější, než do Unie nevstoupit. Na druhou stranu, ale
Vyslovme jasné NE pro slepé a rádoby nevyhnutelné přijímání dalších integračních kroků.
Takovým vnucovaným a nepromyšleným krokem je nejen Evropská ústava, ale i mnoho jiných opatření EU, např. Pakt stability nebo Lisabonský proces.
Nebojme se toho, že mezi fundamentální kritiky integračního procesu patří také čeští komunisté, kteří se vůči EU vymezují z historických důvodů. Kritika ze strany české pravice, zejména ODS, má jiné prameny. Chtěl bych zde zdůraznit jejich racionální jádro, založené na obhajobě svobody a demokracie a v jednotlivých bodech spočívající v jasných stanoviscích vůči současným dilematům evropské integrace.

Pro další směřování Evropské unie je nutné si ujasnit, zda chceme žít v unii suverénních národních států nebo si přejeme unii plíživě proměňovanou ve federalistický nebo nadnárodní superstát. Při tomto rozhodování však nesmíme zapomínat na to, že se při současném počtu členů nelze zcela zbavit demokratického deficitu při rozhodování, proto EU často nejedná demokraticky, ale byrokraticky. Jako příklad lze uvést právě „výrobu evropské ústavy“, kterou na půdě Konventu prosadilo úzké vedení bez širokého souhlasu ostatních členů Konventu. Je proto nezbytné, aby se celá diskuse znovu otevřela během ratifikace v jednotlivých členských zemích. Dále nesmíme zapomínat na to, že ani superstát zaručeně nezvýší konkurenceschopnost evropských firem. Ty ke svému úspěšnému rozvoji potřebují především jednoduchá pravidla podnikání, přiměřené daně a nikoliv současnou nepřehlednou a komplikovanou regulaci.